Pár vět o mně

Tuhle sekci spouštím, ať mají snoubenci šanci mě trochu poznat, aby mohli posoudit, zda má osobní schůzka vůbec smysl.

Jsem trochu nešikovný (super začátek, Honzo!). Moje manželka Lucka o mě posměšně říká, že jsem nindža. Pokaždé, když jdu do ložnice, kde spí naše děti, totiž něco vyvrátím, skopnu nebo vyčelím. Pokaždé mě překvapí, na jaký způsob ještě dokážu děti probudit. Obvykle do něčeho jemně drcnu a když se to snažím zastavit, tak to totálně rozsekám. Je to kletba. Na svatbě jsem ale ještě nikdy nic nerozbil.

Jsem takový ten typický introvert, co hodně čte a nezná zpaměti žádné vtipy. Nejsem ale plachý a pro fotky mám ostré lokty (matrikářky ví). S hosty umím otevřeně komunikovat a velkou skupinovku zorganizuju jak nic. Sám se nerad fotím a nejraději fotím klienty, co se neradi fotí. Umím se do toho vcítit a nikoho do ničeho netlačit.

Krom jedné manželky mám i dvě děti. Zoe a Jana Benjamina. Zoe je pěkný rošťák. Manželka taky (je to můj web, Lucko, udělej si svůj!). Jeník je ještě prďoch a možná se ho od dráhy zločinu povede odvrátit. Jsme velmi patriarchální domácnost, kde otec jasně říká, co bude, a zbytek to ignoruje.

Fotím už tolik let, že to nedokážu spočítat. Můj otec je profesionální fotograf, takže mám dobrý zdroj rad i objektivů, které jsem mu možná ukradnul. Je to podle mě relativní. V umění jsem odmala i proto, že maminka je malířka a společně dělají Galerijní ulici.

Přirozenost  považuju za opravdu krásnou – v lidech, na fotkách, v prostředí, v životě. V nedokonalosti je jedinečnost a krása.

Snad jsem vás neodradil tímto malým představením a třeba se potkáme na schůzce.